Za zvuků zpěvů velryb

se obracím v posteli. Začínám si připadat jako medicimbal. Břicho se mi začíná dostávat z fáze roztomilé těhotenské bříško do fáze obří těžký balón. Je to pořád krásné a moc si o užívám, ale po pravdě hůř se s tím pohybuje.

Začínám se těšit až bude malý venku a pevně věřím, že se umoudří, otočí hlavičkou dolu a vyleze přirozenou cestou. Představa plánu B mě netěší.

Daleen

Leží tam v oboře, nožky má nahoře

Pondělní pravidelné vyšetření mě vážně nepotěšilo. Malej se nám z neznámých důvodů posunul nějak moc dolu. Prý kombinace sedavého zaměstnání a jízdy v autě.

O víkendu jsem absolvovala akorát cestu na chatu a zpět, ale asi to stačilo. Poslušně jsem tedy v práci nahlásila neschopenku a zalehla doma. A vážně poctivě jsem se snažila co nejvíc ležet a odpočívat a asi to zabralo. Už je zase tam kde má být.

Jedno je tedy jasné, na houpačce by mu špatně být nemělo, podle toho jak lítá nahoru a dolu :)

Zůstala jsem doma na neschopence ač neschopná nejsem a připadám si trošku omezená vycházkama.

Daleen

Asi jsem jí přechválila

Myslím tím Laru. Pořád jsem tvrdila, že je to hodná holčička a doma nic moc neničí.

Minulý týden si povytáhla, Mužem pečlivě přidělaný, internetový kabel. Jen trošičku, aby se neřeklo. Dostala značně vynadáno, což jí nejspíš podnítilo k akci a v pátek asi půlmetrový úsek kabelu nasekala asi na centimetrové kousky. Dostala ode mě vyhubováno a na zadek - ač nejsem příznivcem tělesných trestů.

Wifi krabičku jsme přesunuly do obýváku a přežili víkend se slabším signálem. V pondělí jsem zůstala doma a nějak by mě nenapadlo, že by mohla v mé přítomnosti něco zničit. Odpoledne jsem si lehla a večer jsme našli naporcovaný kabel k televizi. Navíc si kousla do elektrického kabelu k wifi (naštěstí s trafem) a zřejmě dostala ránu, protože nezvládla dílo dokončit - dobře jí tak, Příšerce. Jsme tedy bez internetu a bez televize.

Zřejmě usoudila, že bezcílným čuměním do monitorů trávíme příliš mnoho času.... K její smůle máme doma v zásobě několik televizních i internetových kabelů, takže jsme opět on-line. Jen to trafo k wifi je stále sežrané :)

Daleen

Kempující Laryňák

Jeli jsme o víkendu do Bránovského kempu slavit kamarádovi narozeniny. A vzali jsme s sebou Laryňáka. Docela jsem se toho bála. Přeci jen celý víkend v neznámém prostředí a ve stanu. Ale musím říct, že byla statečná a hodná a trpělivá. Sice se jí moc nelíbilo že musí být občas uvázaná, že musí čekat když sedíme a bavíme se. Ale zvládla to na jedničku. Vylítala se, unavila se a vlezla si do vody. Jedinou vadou na kráse celého víkendu byl popůlnoční ohňostroj, který vyděsil celý spící kemp. Lara byla totálně mimo. Bála jsem se o ni. Psi ztrácí při velkém šoku paměť. A jak řekl můj Muž, vypadala jako by ztratila duši. Ještě ráno byla přešlá, ale po návratu domů se vcelku oklepala a už funguje normálně. Naštěstí.

Řekla bych, že Muž se bavil. Lara si odvezla zážitek veskrze pozitivní (jen budeme muset dávat pozor na velké rány). A já jsem se poučila, že spát ve stanu v pátém měsíci těhotenství není nejlepší nápad :)

Daleen

A je to....

pokud by mi hráblo, tak bude doma všechno modré. Jo, bude to kluk. Radek. Jméno, na kterém jsme se s Mužem shodli, nemáme na něj žádné negativní vazby, líbí se nám, a navíc jako bonus otec Mužovi maminky byl Radoslav - ne že by to mělo v výběrem něco společného, ale potěšilo jí to.

Podle ultrazvuku se nám tvoří krásné a zdravé miminko. Tedy na obrázku vypadá jako mimozemšťan křížený se štěňátkem. Má všechno co má mít. Mozeček v hlavě, srdíčko, bránici, žaludek a ty dva tmavé flíčky prý byly ledviny. Kdyby mi doktor ukázal na jakýkoliv flek na monitoru a řekl, že je to ledvina, budu mu věřit. Jsem schopná rozpoznat je obrysy tělíčka a kostičky. Při snímkování žeber a páteře vypadal jako trilobit.

Čeká nás tedy postupná proměna skladiště/pracovny na pracovnu, pokoj/pracovnu, pokoj a v konečné fázi na dětský pokoj. Nábytek máme daný, ten kupovat nebudeme. Veškeré doplňky už mám vybrané. Všechno bude krásně barevné a veselé. Kočárek, autosedačka, oblečení (už teď mi mamka tvrdí, že ho mám moc a to mám vážně jen pár věcí), pleny (díky za maminky, které si pleny schovaly, nějaký cca 60 - 80 plen se mi bude fakt hodit) a spoustu nezbytností a potřebností bez kterých se neobejdu.

Připadám si trošku mimo, nezúčastněně. Ono si to klidně roste ve mě, samo, bez mé pomoci. Nemůžu do toho procesu nijak zasáhnout. Je to takové zvláštní. Ale moc se těším.

A taky mě těší, že v práci už na mě čeká jen 51 dní. Asi si v Ikea vezmu metr a budu si ho stříhat :)

Daleen

Na mrtvém bodě

Připadá mi, že jsem uvízla na mrtvém bodě.

Je mi dobře. Ráno vstanu. Jdu do práce. Něco dělám, snažím se něco dělat, předstírám že něco dělám. Jdu domů. Uvařím, trošku pouklízím, případně jdu s Laryňákem cvičit. A jdu spát. Každý den to samé.

Šla bych se někam projít, vykoupat se, plácnout se k vodě, na výlet, na příjemnou večeři. Ale nějak nemám energii ani náladu.

Daleen

Nechte mě spát

Vždycky jsem tvrdila, že kdybych měla být nějaké zvíře, byla bych medvěd.

S příchodem podzimu a zkracujících se dní totiž uléhám k zimnímu spánku. Už jsem si na to zvykla a vím, že v zimě jsem víc unavená, ospalá a podrážděná. Můj muž říká, že jsem bezcenná. Nesnáším ranní vstávání do tmy a spát bych šla už v šest večer. Lidi se dělí na sovy a sřivany, jen já jsem medvěd.

Proto jsem byla ráda, že největší část těhotenství prožiju v době, kdy je nejvíc světla. Ale nějak to nezabírá. Od začátku, jakmile se to malé zvířátko ve mě usadilo, jsem neskutečně unavená a nejradši bych prospala celý den. Postupem času se to nějak stabilizovalo a já zvládám spát "jen" od devíti večer do sedmi ráno. Minimálně devět hodin spánku mi zaručí, že jsem přes den jakš takš použitelná.

Ale dneska se Laryňák rozhodla, že se v noci pozvrací a hned dvakrát. Samozřejmě mě to vzbudilo a už se mi pak tak nějak hůř usínalo. Výsledkem je, že mě pobolívá hlava a za krkem, spala bych a jsem podrážděná, nevrlá, nesvá a rozklepaná.

V příštím životě chci být medvědem

Daleen

Hemží se

Ultrazvuky mě baví. Je to vlastně jediný způsob jak si můžu ověřit, že tam Pišišvor fakt je.

Minulý čtvrtek před půl osmou jsem vyrazil směr Podolská porodnice. Jen mi cestou došlo, že vlastně nevím kudy a jak se tam přesně dostat, že nevím jak vlastně ten barák vypadá. Zachránila mě až neznámá, značně těhotná, u které jsem vzhledem k jejímu stavu usoudila, že půjde stejným směrem. Sledovala jsem jí až k budově. Podolská porodnice je krásná stará budova, zasazená pod strání s výhledem na Vltavu a na Prahu. Krásné místo. V osm hodin jsem vyběhla do třetího patra k ultrazvuku, kde jsem dostala žádanku na odběr krve. Na tomto místě bych ráda podotkla, že krásné a staré budovy mívají jednu nevýhodu. Jejich vnitřní architektura je značně složitá, takže dostat se do pátého patra bylo trošičku složitější.

Když jsem přišla na řadu, sestřička mě nabodla......a nestalo se vůbec nic.....ani kapka. "Pila jste něco?" "Jo, trošku čaje" "Tak se běžte pořádně napít a pak to zkusíme znovu". A povedlo se. Vydala jsem ampuli své drahocenné krve. To bylo tak třičtvrtě na devět a ultrazvuk jsem měla až od jedenácti.

Šla jsem se tedy projít, vyzvednout si pár peněz a koupit si Tatranku k snídani a něco k pití. Koupila jsem si Reflex, který jsem pak za dobu čekání stihla celý přečíst.

Konečně jsem po jedenácté hodině vstoupila do místnosti s ultrazvukem. Přivítala mě moc milá sestřička a pan doktor. Kecnul mi na břicho studený gel a začal sondou zkoumat Pišišvora. Zkoumal a zkoumal a nakonec došel k tomu, že nic moc nevidí. "Běže se projít, najíst a napít a zkusíme to tak za půl hodinky znovu". Dala jsem si v místní jídelně výbornou gulášovku a rohlík, zbaštila sušenku, vypila půlku čaje a přemohla touhu jít snad po třicáté na záchod a naběhla jsem zase k ultrazvuku. Tentokrát potomek spolupracoval.

Má tedy všechny nožičky a ručičky, hlavičku, ksichtíček, mozek a žaludek v bříšku. Je správně velký a má se čile k světu

Daleen

Jak přežít migrénu s Pišišvorem

Migrény jsem podědila po mamince. Jako malinká jsem spadla z kola a odnesla to těžkým otřesem mozku. První migrénu jsem měla někdy v deseti. Od dětství chodím k neurologovi....i když pravda, teď to dost flákám.

Už v tom mám systém. Poznám kdy jde jen o bolest hlavy a kdy to bude mnohem horší, vím jaký bude průběh a jaké budou následky. Vždycky jsem to zatím řešila studeným obkladem a v horším případě nějakými analgetiky. Do teď. S Pišišvorem si prášky vzít nemůžu a i kdybych mohla, tak to neudělám. Co mám Pišišvora bolela mě hlava jen dvakrát, nebyla to migréna.

Ale včera mi bylo jasné už od rána co se děje. Začíná to bolestí za krkem, většinou na jedné straně. Postupem dne se bolest rozlézá po půlce hlavy a nakonec doleze až do spánku, k oku a k zubům. Nezvracím, ale brečím bolestí. Nesnesu světlo, zvuky, pachy, jsem citlivá na dotek.

Lehla jsem si hned, jak jsem přišla z práce, a probudila jsem se kolem deváté. A bylo to ještě horší. Dvakrát jsem vynadala Muži za něco, za co nemohl. Ani nevím jak jsme se zvládla najíst. A znovu jsem si šla lehnout. Vstávala jsem ráno s pocitem, že jsem někde proflámovala noc a mám kocovinu. Kruhy pod očima. Jsem zpomalená. A v hlavě cítím dozvuky otoku.

V takových chvílích si říkám, že by Pišišvor měl být kluk, tam je pravděpodobnost zdědění migrény po mě mnohem menší.

Daleen

Co si neuděláš, to nemáš...

Tímhle hesle bych se asi měla začít řídit, a zcela vážně. Vím, že těhotenství není nemoc a nemám pocit, že bych se měla jakkoliv omezovat. Ne že bych byla nadšená z pravidelných lékařských prohlídek, ale beru je jako nutnost s informační hodnotou, že z Pišišvora bude krásné a zdravé miminko. Předpokládala bych tedy, že o možnosti zjistit vývojové vady miminka už v období mezi 11. a 14. týdnem mě bude můj doktor informovat. Neinformoval. A asi bych to nechala být, kdyby mě kamarádka nevyburcovala tím, že jde o důležité vyšetření na které bych fakt měla jít.

Napjala jsem tedy poslední zbytky zdravého rozumu a všechny síly a začala obvolávat odborná pracoviště, kde vyšetření dělají. Podařilo se mi sehnat volné místo až na pátý pokus. Není divu, když objednací lhůty jsou 4 - 6 týdnů.

Ale povedlo se, ve čtvrtek se půjdu podívat do Podolí jak Pišišvor roste a jestli se dobře vyvíjí. Každopádně jsem na příště poučená a budu si dopředu hlídat všechny termíny co kdy mám stihnout. Hlavně že jsem dostala vitamíny :)

Daleen

Jsem nemohoucí

Asi už to tak bude. S těhotenstvím přichází ruku v ruce i nemohoucnost a totální neschopnost cokoliv dělat. Aspoň tak se tváří okolní svět. Smířila jsem se s tím, že nemůžu jíst Hermelín a sýry s plísní, klobásy a já nevím co ještě. Nekouřím a alkohol příliš nepiju, takže to mi nechybí. Smířila jsem se s tím, že nemůžu tancovat. Ne že bych to měla zakázané, ale nedělá mi to příliš dobře. Zatím. Smířila jsem se s tím, že nemůžu zvedat nic těžkého. Koneckonců jsem žena tak proč bych měla tahat těžká břemena, od toho mám Muže.

Ale vypadá to, že nesmím nic. Všechno mě ohrožuje a asi bych se měla obalit kojícími polštáři, jako ochrannou vrstvou proti jakémukoliv nárazu, cpát do sebe horem dolem vitamíny a účastnit se pouze těhotenských aktivit. Těhotenské plavání, těhotenské cvičení, těhotenské procházky a na to všechno bych si měla pořídit speciální těhotenské trikoty.

Nechci riskovat svoje zdraví ani zdraví Pišišvorovo, ale krucinál, nejsem nezpůsobilá. Každý den riskuju při přecházení silnic, jízdou v MHD kde se vyskytuje spousta zákeřných bacilů a divných lidí. A dokonce i v bazénu člověk může kde co chytit. Ale to jsou všechno věci, které ohrožují i normální - tedy netěhotné - lidi.

Myslím, že kolem mezníků v životě ženy vzniká zbytečná a uměle vyvolaná hysterie. Společnost nás někam tlačí a my ani nevíme kam. Máme speciální věci pro nevěsty (dva až třikrát dražší než všechno ostatní), speciální věci pro těhotné (dva až třikrát dražší), kojící, matky.....

Jen čekám kdy výrobce objeví díru na trhu a zaplní jí vitamíny pro nevěsty, ty jsem ještě neviděla :)

Daleen

Jak dostat tatínka do nemocnice

Muži se dělí na dvě skupiny. Na hypochondry, kteří běží k doktorovi s každou třískou, a na ty co se doktorů bojí. Můj táta patří k těm druhým. Většinou se nechá vyšetřit, přečte si nález a tím to končí.

V pátek večer jsem měla nepřijatý hovor od mamky, ale protože jsme byla Žížalkám na svatbě tak jsem nemohla volat zpět. Mluvily jsme spolu až v sobotu ráno. Táta se vrátil ve čtvrtek večer z Barcelony a od té doby se svíjí na gauči a dostal do sebe tak akorát suchý rohlík. Stěžuje si na bolesti břicha v pravé části. A protože víme o jeho žlučníkovém kamenolomu, identifikovaly jsem s mamkou obě příčinu bolestí jako
žlučníkový záchvat. Chtělo by to do nemocnice.....ale taťka zatvrzele odmítá.

Ale zřejmě v poledne už byla bolest břicha tak nesnesitelná že povolil a nechal se odvést na pohotovost. Mamka volala ve čtyři, že si ho tam rovnou nechali a vypadá to na akutní zánět slepého střeva. Nejsem si jistá jestli je to lepší nebo horší varianta. Ale když už je v nemocnici, tak z ní snad neuteče (i když už to párkrát udělal).

V sedm večer šel na sál a slepé střevo šlo ven. Bohužel vyndat při jednom i žlučník nejde. V neděli odpoledne už vypadal dobře, měl slušnou barvu.

A tak jsme dostaly tatínka od nemocnice, ale není to s ním jednoduché.

Daleen

Pišišvor

Je tam! Maličký vetřelec, který dostal pracovní název Pišišvor.

To, že bych mohla být těhotná, jsem tušila tak nějak hned. Pak vynechala menstruace a já jsem si říkala že nebudu plašit a stresovat. Počkala jsme si týden než jsem si udělala test. A ony se objevily dvě čárky a za pár dní znovu :) Na gynekologii mě objednali až za dva týdny. Musím říct, že to bylo docela složité období, protože už jsem věděla, ale nechtěla jsem se předčasně radovat, dokud Pišišvora neuvidím na obrazovce ultrazvuku. A do toho to mlžení "Noooo....my ještě nevíme jestli jo nebo ne". Blbost, věděli jsme to moc dobře, ale zpočátku se člověk bojí cokoliv oznamovat.

A minulý týden jsem ho poprvé viděla. Ultrazvuk ukázal  9+1 a 2,16 cm. Máme tedy obříka, aspoň pan doktor to říkal. Mě přijde úplně maličký. Skoro o něm nevím.

Těšila jsem se jak tu novinu oznámíme mým rodičům a nakonec to rodiče oznámili mě. Jeli jsme s našima na návštěvu, když se na mě máma v autě otočila a povídá "jela jsem s tvým mužem v autobuse a on vykřikoval, že jsi těhotná, je to pravda?" Jo je. Můj muž je prostě slepičí prdelka, co neví nepoví a kdyžtak si něco vymyslí. Takže rozhlášené po rodině by to bylo.

Začínám zjišťovat, co to znamená být těhotná. Jestli dobře počítám, jsme teď na 10+1. Tedy já jsem těhotná deset týdnů a den, ale Pišišvorovi je osm týdnů. Je to nějaké zmatené. Chutě ani nemám, vlastně nemám chuť skoro na nic. Možná tak rohlík s marmeládou a slané brambůrky. Nezvracím, jen kartáček na zuby se mě každé ráno snaží udávit. Jsem jen pořád unavená, spala bych celý den.

Daleen

Laryňák

Svedla jsem dlouhou a značně krutou bitvu, ale vyhrála jsem.

Od deseti let jsem měla pejska a později dva. Ale když jsem se od rodičů odstěhovala, nechala jsem svoje psí holky doma. Bylo to kruté a těžké, ale měla jsme pro to několik dobrých důvodů. Té starší v té době bylo 14 let (a dožila se požehnaných šestnácti), mladší necelých pět. Obě byly zvyklé na domek se zahrádkou a nechtěla jsem je stěhovat do paneláku. A hlavně, naši by to bez psíků nezvládli. Takže jsem byla bez psa já a musím říct, že to bylo hodně těžké. Člověk si zvykne na vítání každé ráno a po návratu odkudkoliv, na přítomnost, na teplé tělíčko které hřeje, na oddané oči a bezmeznou lásku a touhu zavděčit se člověku.

Můj muž nikdy psa neměl. Měl morčata a cvrčky a štíry, ale psa nikdy. Dokonce ho ani nikdy nechtěl Nedokázal tedy pochopit mojí potřebu mít psa.

Začala jsem s nápadem, pořídit si štěně, otravovat více méně brzo po té co jsme se sestěhovali. Muž byl neoblomný jako skála. Začala jsem tedy ve volných chvílích hledat vhodné plemeno. Do teď jsem měla čivavy, považuju je za úžasná stvoření a pejsky s velkým srdcem. Jen mi čivava přišla trošku nekompatibilní s malými dětmi. Hledala jsem tedy něco dostatečně malého do panelákového bytu, dostatečně velkého aby to dětská ručka nezpalácla, dostatečně ztřeštěného, hravého a bláznivého, dostatečně chytrého a učenlivého......a vyšel mi Jack Russell Teriér.

Seznámila jsem s tímto faktem muže, který se stále tvářil "jen přes moji mrtvolu". A tak jsem zahájila fázi dvě - najít nejlepší chovatelskou stanici. Z Hradu Pihlov. Věnují se chovu a výcviku psů spoustu let a Russelly mají krásné, střapaté. I s tímto faktem jsem seznámila muže, ale ani pohled na krásná štěňátka ho neobměkčil, spíš naopak, tvářil se ještě zatvrzeleji.

Stálo mě to hodně přemlouvání, argumentování a vyjednávání, ale nakonec povolil. Stanovil přísná pravidla. A my jsme se dva týdni před svatbou jeli podívat na Příšerku.

Nesmí do postele !
Ráno venčíš ty, já vstávat nebudu !
Nebudu po ní uklízet bobky !
Bude poslouchat !

Ale povolil :)

Týden po návratu ze svatební cesty jsem přivezla domů naši zatím poslední Příšerku. Jmenuje se Lara Croft a svému jménu dělá čest. Jen zuby se trošku nepovedly a horní čelist přerostla tu spodní, máme tedy veverkopsa.

Teď je jí deset měsíců a je z ní velká slečna. Úspěšně ničí co může, hlavně tedy svoje hračky a nejradši má cokoliv pískacího. Vydrží dlouhé minuty běhat po bytě s pískací hračkou v tlamě a pískat jak na lesy. Na podzim si odchodila kousek školky pro štěňátka a teď začínáme s opravdovým, vážným, dospěláckým tréninkem. Za piškot a míček se může přetrhnout.

Daleen

Matylda, Hermína a spol

Když jsme spolu s mužem začali bydlet, nebylo v bytě vůbec nic živého. Vyrostla jsem v domě plném kytek a se dvěma psy. Byla jsem zvyklá, že mne po příchodu domů někdo vítá a najednou bylo kolem mě pusto a prázdno. Tak jako spousta jiných párů, které spolu začnou žít, jsme i my zatoužili mít doma něco živého.

Volba nového obyvatele měla jasně stanovené hranice. Mě chcípne i sušená kytka, takže pokojová květena nepřicházela v úvahu a na zvířátko bylo ještě brzy. Proto jsme si pořídili masožravé rostlinky, je to dobrý mezistupeň kytky a zvířátka, pečovat se o ně příliš nemusí a krmení není vhodné. Masožravky, které dostaly jména, chcípají a množí se a zase chcípají a vysemeňují se. Muž je přesazuje, rosí a vymýšlí jim stále lepší a lepší bydlení v akvárcích, pečuje o ně a povídá si s nimi. Postupem času k nám přibyla i jiná květena. S úspěchem udržuju při životě asi sedm orchidejí, snažíme se zásobit kuchyň čerstvými bylinkami a sem tam se na parapetu objeví zelený lístek eukaliptovníku.

Přiznávám ale, že moje srdce toužilo po něčem huňatém a chlupatém, co by se dalo mazlit a drbat. Diskuse nad  zvířátkem byla dlouhá a bojovná. Muž kategoricky odmítal psa. A tak jsem k narozeninám dostala velkou klec, domeček a granule. Po několikadenním vybírání se k nám nastěhoval Kryšpín. Střapatá černo-zrzavá kulička která neměla nic jiného na práci než do sebe soukat seno a kvíkat - ano, Kryšpín je morče. Spokojeně si u nás žije už dva a půl roku. Má se jako "prase v žitě", vlastně jako morče v domácím seně :)

Daleen

První Příšerka

Příšerek není v životě nikdy dost. Tu první, v podobě svého muže, jsem potkala v srpnu roku 2007. A od té doby jsme spolu, už skoro pět let.

Měl tehdy velké životní plány. Byl to "zarytý" ekolog, který odmítal jezdit autem. Nechtěl se vázat vztahem, na děti nemyslel. Hodlal odfrčet do Austrálie. Bylo mu pětadvacet a s životem měl své velké plány.... Dalo by se říct, dokud jsem se v jeho životě neobjevila já a plány mu nezhatila. Nutno podotknout, že za veškeré změny životních názorů si může sám. Nechávala jsem mu pokaždé prostor aby se mohl rozhodnout, kterým směrem se ubere.

Můj muž je flegmatik, pohodář, nadšenec a hračička. Nedá se s ním hádat - což mě jako cholerikovi trošku vadí. Je na něj spoleh, můžu se o něj opřít když je potřeba, myje nádobí, umí vyměnit žárovku a vaří mi čaj když jsem nemocná. Je to muž v prvoplánovém smyslu slova, takový ten archetyp co přijde s kořistí z lovu, moc nemluví a čumí do ohně. Samozřejmě má i své špatné vlastnosti, ale to máme každý. A pokud toleruje on moje špatné vlastnosti, budu tolerovat já ty jeho.

Tak nějak postupně a přirozeně jsme dospěli ke společnému bydlení, k pořízení všech našich Příšerek, k svatbě a k Pišišvorovi.

Ano, tenhle blog bude tak trošku o mě, mojí rodině, mých Příšerkách. Tedy vlastně našich Příšerkách, protože s mužem jsme na ně dva :)

Daleen