Za toho skoro půl roku co jsem zanedbávala psaní se toho opravdu hodně změnilo...
Přišli jsme o Kryšpínka. Během týdne se nám začal ztrácet před očima, nejedl, nepil....nenechali jsme ho trápit. Šlo o akutní selhání ledvin.
Máme miminko. Cesta k jeho narození byl zajímavá a občas mám pocit, že můj život sám běží a já se na to celé jen dívám. Moje představa naprosto úchvatně přirozeného porodu byla překažena poťouchlým malým stvořením, které si prostě sedlo na zadek a odmítlo se otočit. A ač jsem se bránila a za každou cenu toho malého tvora chtěla ze sebe vypudit vlastní silou, nakonec jsem podlehla a prohlédla si nově otevřený motolský operační sál zblízka.
Radík se narodil 22. 11. 2012 ve 14:16 za přítomnosti mého Muže a při mém polovičním vědomí (od prsou nahoru).
Bolelo to, ať mi všechny ty celebrity tvrdí horem dolem jak je císař super....není. Bolí to jak mrcha a člověk musí odhodit veškerou svou osobní hrdost, když ho sestřička podpírá aby si došel do sprchy a na záchod. Ale čím víc času od té chvíle uteklo, tím víc jsem si jistá, že to bylo správné rozhodnutí. Na mě vůbec nezáleží, ale to malé a bezbranné přišlo na svět v pořádku. Nebyla jsem hrdinka a z té "prodní bitvy" si ponesu šrámy na duchu i na těle.....ale mám teď někoho, pro koho jsem celý vesmír.
Vzpomínám si, jak jsem ztěží seděla, čekala až mi dětské sestřičky toho mého drobečka přinesou, abych se pokusila ho nakrmit. Vzpomínám si, jak jsem se mu dívala do zamhlených oček. Vpomínám si, jak se na mě díval, v očích otázku "Ty jsi máma?". Vzpomínám si, jak mi tekly slzy po tvářích.
Dneska jsou Radíkovi čtyři měsíce (a pár dní), je z něj moc hodné, živé a komunikativní miminko. Když se ráno vzbudí, dívá se na mě, usmívá se, a já v jeho očích vidím "Ty jsi máma, moje máma".
Jsem máma, snažím se dělat všechno správně. Snažím se dát mu to nejlepší. Snažím se aby byl šťastný.
Lara přijala příchod nového člena rodiny s temperamentem jí vlastním. Má to holka těžké. Dělá vlastně všechno správně. Hlídá ho, hlásí když pláče a běhá kolem něj, aby náhodou o nic peřišla. A v tom je právě ta potíž, je příliš Hrrr. Chudák občas schytá dobře míněný pleskanec plenou. I když to nedává moc najevo, žárlí. Ale jsem si jistá, že kdybych nechala miminko "pohozené" na podlaze, že by ho očistila, zahřála a možná i nakrmila (pokud by se Radík spokojil se syrovým masem). Byla by z ní dobrá psí máma.
Celé to nějak letí. Před nedávnem byly Vánoce a najednou dychtivě očekávám jaro. Asi stárnu. Zachvátila mě divná proměna. Jako malá jsem "nesnášela" ježdění na chatu. Rozuměj, na chatu jsem jezdila ráda, ale pracovní náplň jsem v oblibě neměla. Od jara do podzimku bylo co dělat. Zrýt, zasít, vytrhat plevel, vytrhat plevel, vytrhat plevel, vytrhat plevel, vytrhat plevel, sklidit. Můj Muž si prosadil, že na chatě obnoví plantáže a bude pěstovat všechno, co je poživatelné. A já se letos poprvé na chatu těším. Těším se až budeme mít za chatou postavený nový dřevěný zahradní domek s pergolou a posezením. Těším se, že si vybuduji květinový záhon. I když jsem to nikdy nedělala a nevím jak na to. Těším se, že budeme sedět na zahradě, grilovat a užívat si klid. Těším se, že nás navštíví přátelé.
Občas mám pocit, že můj život běží, řítí se. Sám si určuje tempo i děj. A já jen tak sedím a dívám se na to všechno z výšky aniž bych mohla jakkoliv zasáhnout. Tak se snažím jen přizpůsobit a celé si to užít, protože život utíká až moc rychle, vždyť nedávno mi bylo dvacet :)
Daleen
