Ne, nepořídili jsme si nové zvířátko. I když i činčila patří mezi naše příšerky. Myslím, že je na čase objasnit její původ.
Činčila vznikla jednoho dne, kdy jsem s chřipkou ležela v posteli. Bolelo mě v krku, smrkala jsem a kýchala. Můj Muž šel kolem dveří ložnice a ptal se mne, jestli něco nechci. Čaj - řekla jsem. Co? Ci čaj....ťaj, ci ťaj.
Já ci ťaj. Volala jsem na něj a z legrace codala Tintila ce ťaj. Tedy rozuměj činčila chce čaj. Ten den kdykoliv jsem něco chtěla, volala jsem že Tintila ce.
To opečovávání mým Mužem trvalo jen den, protože ode mě chřipku chytil a já se musela starat o něj (chlap a rýmička, no). Každopádně Činčila se pomalu a nenápadně vkradla do našeho domova.
Nutno říct, že je to stvoření velmi nesamostatné a nesourodé, malé, chundelaté, roztomilé, vyděračské, někdy až trošku podrazácké. Značně sobecké a sebestředné, manipulativní a manipulující. Nic neumí, nechce. O Činčilu se zkrátka musí pečovat a rozmazlovat ji. Jinak.....
Občas někam zmizí aby se později v nejméně vhodnou dobu vynořila a smutnými očky a s poťouchlým výrazem žádala o čaj, masáž zad, přinesení jogurtu z velmi vzdálené lednice, drbání za uchem, donesení pitíčka na noc.
Činčila je prostě další člen domácnosti, alterego, stínový pozorovatel....Tak se nedivte, když mě tak můj Muž osloví :)
Daleen
